Rada galerií České republiky / rgcr.cz

PhDr. Alena Potůčková

19. března 1953 – 6. listopadu 2018

Alena Potůčková vstoupila na svou profesní dráhu v roce 1977 do oddělení regionálních galerií Národní galerie v Praze. Tento začátek signalizuje její celoživotní přesvědčení o poslání sbírkotvorných galerijních institucí na území dnešní ČR a Slovenska. Od počátku 90. let byla kurátorkou Sbírky moderního umění NG, odkud z popudu ředitele Jana Sekery přešla v roce 1992 k němu do tehdejší Středočeské galerie v Praze. V této instituci, přejmenované v roce 1993 na České muzeum výtvarných umění v Praze, se Alena jako kurátorka sbírky malby stala „hybnou silou“ v koncipování jejího výstavního programu a sbírkotvorné strategie. Hrála tak klíčovou roli ve vrácení galerie svému zakládajícímu statutu muzea moderního a současného umění. Soustavně se věnovala realizaci sbírkových výstav, které nejen sloužily jako „výkladní skříň“ bohatého sbírkového fondu ČMVU, ale poskytovaly programovou platformu pro akviziční záměry. Tyto výstavy (konané v Praze, v regionech i mezinárodně) zároveň suplovaly funkci stálé expozice, která před přesídlením galerie do Kutné Hory nebyla v Praze z prostorových důvodů uskutečnitelná. Ve spolupráci se svou blízkou kolegyní Vlaďkou Mazačovou Alena odborně zpracovala sbírkový fond ČMVU pro průkopnický a vysoce oceněný projekt „Sbírky online“. V letech před svým odchodem z ČMVU, aby se v roce 2008 stala ředitelkou Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, vypracovala důkladnou (leč nerealizovanou) koncepční vizi pro budoucí Centrum umění v bývalé jezuitské koleji v Kutné Hoře, kam galerie přesídlila již pod názvem GASK – Galerie Středočeského kraje v roce 2009. Vztah s „domácí“ galerií, jejíž dnešní podobu pomáhala spoluutvářet, se k našemu velkému potěšení obnovil, kdy se Alena v roce 2017 stala členkou nákupní komise GASK.

Alena Potůčková se kurátorsky zaměřovala především na témata českého umění od 60. let 20. století. Vždy vnímala umění v jasných historických, sociálních i sociologických souvislostech. Přirozeným těžištěm jejího odborného zájmu se stala vrstevnická umělecká generace sedmdesátých let, zejména umělci volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Významným projektem v rovině sledované problematiky byla přehlídka „Umění zastaveného času – Česká výtvarná scéna 1969-1985“ (ČMVU, 1996), kterou připravila spolu s Ivanem Neumannem. Další její kurátorská poloha spočívala ve zkoumání daného tématu prostřednictvím mezioborových přesahů mezi výtvarným uměním, užitým uměním a architekturou („Folklorismy v českém výtvarném umění XX. století“, ČMVU, 2004; „Exotismy ve výtvarném umění XX. století v Čechách a na Moravě“, ČMVU, 2007 – obě připravila spolu s Alenou Křížovou a Ladislavou Horňákovou). Alenino chápání smyslu umění pramenilo především v citu vůči jeho humanistické podstatě, což se zřetelně projevovalo například v jejím letitém a blízkém vztahu ke Květě a Jitce Válovým.

Ve svém profesním působení si Alena vždy uvědomovala důležitost vzájemné mezilidské solidarity. Tuto zásadu uplatňovala v řadě kolaborativních výstavních projektů, v neúnavné práci pro Radu galerií České republiky a pro jiná sdružení, ale i v „běžném“ životě. Vždy byla ochotna bojovat za správnou věc, vždy myslela na ostatní více než na sebe. Její přímé, přitom moudře tolerantní postoje, vnášely do lidských situací kolem ní jasný řád, ale i ducha vřelého vzájemného respektu. Už proto se Alena těšila mimořádné důvěře a přízni svých spolupracovníků a přátel.

V posledních letech Alena svým příznačným zaujetím úspěšně rozvíjela koncepční dramaturgii Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. Věrně navazovala na tradici galerie, kterou však citlivě dynamizovala. Vedle kvalitní výstavní, expoziční a sbírkotvorné činnosti rozvíjela populární program koncertů, do kterého se promítala její láska k hudbě i její přesvědčení, že galerie umění má fungovat jako přívětivé ohnisko širších komunitních souvislostí. Alena čelila svému stále zhoršujícímu se zdraví se statečným optimismem; obětavě pokračovala v práci, neochvějně podporovala lidi a principy, ve které věřila, a tím nás, kteří měli čest ji znát, bude vždy inspirovat.

Richard Drury

ALENA POTŮČKOVÁ – ODBORNICE I MISIONÁŘKA

Je dobře, že web Rady galerií věnuje pozornost celoživotnímu působení paní doktorky Aleny Potůčkové, ředitelky Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, která nás nedávno opustila. Profesní sdružení máme proto, aby podporovala kolegiální vztahy, na jejichž kvalitě je potom postavena např. i důležitá profesní solidarita. A pro ni byla paní doktorka velmi, dalo by se říci hezky žensky, vnímavá. Nenechaly ji lhostejnou žádné z problémů jejích, třeba i vzdálených kolegů, které mnoho jiných vůbec nevzrušovaly. Byla v tom velmi dobrým příkladem mladé české generaci, která nepoznala lidské záludnosti totality, a má se proto v sociální vnímavosti ještě hodně co učit.

Jako konkrétní příklad mohu uvést její dopis benešovské radnici, která se v roce 2016 snažila připravit na základě tendenčně objednaného neodborného auditu sloučení tamního Muzea umění a designu s pořadateli lidových zábav do společné obchodní organizace. Fundovaný názor Aleny Potůčkové byl jedním z argumentů, které realizaci škodlivého plánu zabránily. Zanedlouho na to jí však nezbylo, než své výhrady opakovat, když benešovští politici neuměli správně posoudit kvalitu muzejní sbírky designu a personální požadavky na odborné kvality pracovníků sbírkotvorné instituce. Tato podpora se však již v Benešově vinou politické svévole nesetkala s úspěchem a vývoj sbírky byl vážně narušen.

Druhá vzpomínka podtrhne misijní charakter působení muzeí umění v českém venkovském prostoru, jehož záslužnost a náročnost není stále doceňována. Městečko, v němž paní doktorka působila, je nevelké, což specificky charakterizuje život tamní komunity včetně kulturního. Není přínosné, aby v takovém prostředí dominovaly trendové atraktivní výstavy soudobé tvorby, k nimž nachází naše laická veřejnost svůj vztah velmi pomalu. To si nechtějí uvědomit někteří kurátoři, jež neuznávají žádnou alternativu k aktuální metodám práce vhodným spíše do velkých měst. Většinu českých muzeí umění v regionech proto kriticky vnímají jako neschopné zaostalé instituce. Jedni z nich publikovali před časem své zkušenosti z řady návštěv regionálních galerií. O návštěvě Roudnice s výsměchem napsali, že nechápou, proč paní ředitelka vypadala uspěchaná a unavená. Do své analýzy vůbec nebyli schopni vložit poznatek o vnímavosti Aleny Potůčkové k myšlení a potřebám místní veřejnosti, která přitom vůbec nevede k akcím úpadkové kvality. Ani si neuvědomili, jak jsou regionální galerie personálně poddimenzované a lidé v nich své povinnosti mnohdy zvládají jen za cenu obětavé práce v přesčasech.

Alena Potůčková patřila nejen k dobrým znalcům soudobé tvorby, ale i k citlivým a obětavým misionářům umění. Ve venkovském prostředí jsme většinou vděční, když mají pracovníci muzeí alespoň jednu z uvedených vlastností.

Tomáš Fassati