Kdybych věděl, co je UMĚNÍ, nikdy bych se tím netajil.

— Pablo Picasso

Jan Knap na zámku Klenová

18. 6. – 20. 8. 2017

Výstava na zámku Klenová představuje v Čechách dosud nejrozsáhlejší představení pozoruhodného díla Jana Knapa. Expozice nabízí přes 50 děl, z toho 35 maleb olejem na plátně a práce na papíře akvarelem, lavírovanou tuší a pastelem.

Jan Knap (1949) je se svým malířským přístupem mezi současnými umělci exotickým zjevením. Jeho obrazy, malované staromistrovskou technikou do posledního detailu, vycházejí z klasických kompozic a zpracovávají především jedno pro autora životně klíčové téma. Tím tématem je Ježíškovo dětství, a mýlil by se překvapivě ten, kdo by všechny ty rodinné idylické výjevy ze zahrad či interiérů plných harmonie a andělského zpěvu a housliček četl jako nadsázku. Knapova idyla však není jen o nekonečné harmonii. Při pohledu na chod svaté domácnosti, kde Panna žehlí, andělíčci pomáhají, dítě si hraje, se vluzuje otázka: co to tam za dveřmi, oknem, rohem, zdí, prostě za, ten Josef vlastně dělá?

Vrstevnatost Knapových obrazů, symboly, které si žijí svým vlastním životem, zářivá barevnost, to všechno upomíná na prerafaelitskou ideu o konci malířství s nástupem Rafaela a potřebě návratu malířství do 15. století před Rafaela do doby, kdy umělci šlo o živou víru a nikoli o uměleckost. Ostatně život Jana Knapa je také o odchodech, návratech a víře. V letech 1968 – 1969 studoval architekturu na Stavební fakultě VUT v Praze. V roce 1969 odešel do Brazílie. V roce 1971 studoval u profesora Gerharda Richtera na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu. Od roku 1972 žil a pracoval v New Yorku, dva roky pobýval v budhistickém klášteře. Krátký čas sloužil v americké armádě, zkoušel se prosadit jako ilustrátor, věnoval se abstraktní malbě, myl okna a dělal číšníka. V letech 1982 – 1984 studoval teologii v Římě. V letech 1984 – 1989 žil a pracoval v Kolíně nad Rýnem, v letech 1989 – 1992 v ModeněRoku 1979 s dalším českým emigrantem Milanem Kuncem a Petrem Angermannem, přáteli z Kunstakademie Düsseldorf, spoluzakládá skupinu Normal, , která se právě tak trochu po způsobu Prerafaelitů vrací k normální malbě. V Düsseldorfu, prosyceném Beuysovým konceptem, jejich návrat znamenal radikální počin, který nezůstal bez širší odborné reflexe. V Düsseldorfu, prosyceném Beuysovým konceptem, je jejich návrat k normální malbě radikálním počinem. Společně vyvinuli nový malířský jazyk, v němž se objevovaly odkazy na každodenní život v perspektivě sociální kritiky i humorné nadsázky. Zároveň objevují v podstatě již postmoderní citace a parafráze tradiční ikonografie. Vystoupení Normalu skončila, Jan Knap však navázal na společné obrazy a pokračoval od nadsázky k pravdě. Neboť v pravdě a nikoli ve snu o ní podle něj tkví skutečná idyla.

/Lucie Šiklová/

Archiv aktualit