Rada galerií České republiky / rgcr.cz

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Vás zve na zahájení výstavy

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
Komenského 10
Jihlava

vernisáž ve čtvrtek 28. 1. 2016 v 17 hod.

Metaforický obraz města Ostravy jako černé hvězdy v stejnojmenném eseji rozvedl spisovatel Jan Balabán. Genia loci severomoravské metropole zde líčí bez příkras, ale i bez hořkosti, v souvislostech hospodářských, sociálních a samozřejmě historických. Je to komplexní obraz, poutavě komponovaný, básnicky hluboký. Projevují se specifika tohoto severomoravského města nějak i v malbě? Výstava představuje čtveřici malířů střední generace působících v Ostravě – Aleše Hudečka (1973), Jiřího Kudělu (1976), Hanu Puchovou (1961) a Katarínu Szanyi (1974).

Černá hvězda je kosmické těleso, které není vidět. Dává o sobě vědět jen svou gravitací. Ohýbá světlo jiných jasných hvězd, vychyluje z dráhy viditelné objekty, udržuje rovnováhu zdánlivě nevyvážených systémů. … Dnes tolik zdůrazňovaná nesnesitelná lehkost bytí, musí být něčím vyvažována. Jako je loď vyvažována závažím ve svém kýlu, jako je země vyvažována svým jádrem. Cosi těžkého, tvrdého a křehkého proti lehkosti, měkkosti a pružnosti osvětleného světa.
– úryvky z eseje Jana Balabána „Černá hvězda“

Lze říci, že všichni autoři ctí klasický obraz (pracují s figurací, abstrahováním i rukopisem) a nesměřují apriorně k „badpaintingovým“ provokacím či posunům za specifika média, přesto se varují prosté líbivosti a možného konvenčního čtení jejich věcí. Obraz vnímají s otazníkem, dovedou v díle ukrýt nenápadného predátora, podvratnost, příměs syrovosti, pracují s „chybou“ – tento jistý deklas má především ověřit vnitřní pravdivost autorova vkladu. Je cítit odvaha přepólovat, znejistit pojmy krásné – ošklivé, čisté – špinavé, černé – bílé atd. S tím souvisí jistě i schopnost sebeironie všech autorů. Jednoduše neusilují pouze předvést, co umí (a umí všemožné finesy historického i současného malířství), ale vyslovit sebe v současnosti přesvědčivě, opravdově. V komunikačním potenciálu přirozeně cítí i hrozbu informačního balastu. Zohledňování, zda držím v ruce sklenici skutečně čisté vody z pramene a zda se náhodou už nenacházím v roli barmana míchajícího koktejl jako otázka po umělecké zodpovědnosti a otázka svědomí v ostravské výtvarné scéně možná rezonuje silněji než v uměleckých centrech, kde atraktivitu uměleckých výpovědí zčásti modeluje umělecký trh.